Historie.cs (eu): Tajné společenství v Čechách – zednáři

vloženo: 30. 12. 2009 18:21, autor: ČT24
aktualizováno: 30. 12. 2009 18:26

Málokteré společenství je tak obestřeno záhadami, pověstmi, mýty, ale i nesmyslnými obviněními jako svobodní zednáři. Negativní přívlastky si zednáři zasloužili hlavně ze strany katolické církve, která ve víceméně sekulárním společenstvu viděla především svého konkurenta. Tato organizace s téměř třísetletou historií ovšem neusiluje o ovládnutí světa ani o nashromáždění nepřekonatelného kapitálu. Jejím hlavním úkolem je sdružovat úspěšné, vzdělané a především mravní osobnosti, které usilují o lepší svět pro všechny. Svou historii má svobodné zednářství i u nás, kde kromě ataků ze strany katolické církve, muselo v moderní historii čelit hned dvěma diktaturám – nacistické a komunistické. Nicméně zednáři toto období nesvobody přežili a aktivně fungují dodnes.

O svobodných zednářích hovořili v Historii.cs ze 17. prosince historička Jana Čechurová (JČ) z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, historik Jaroslav Šebek (JŠ) z Historického ústavu Akademie věd a svobodný zednář Hynek Beran (HB), velmistr Veliké lóže České republiky. Na zámku Kozel je přivítal publicista Vladimír Kučera.

Jste taková tajná organizace, alespoň já vás tak mám zafixované z knížek, pověstí, vyprávění lidí, ze vzpomínek. Proč se najednou tak otevíráte světu? Nebo jste to dělali už dřív?
HB: Zednářská organizace nebyla nikdy úplně uzavřená. Je to spíš instituce privátní než tajná. A je to spolek jistým způsobem iniciační. To znamená, že jeho členem se stává člověk na základě nějakého doporučení, nejlépe jiných zednářů. A stává se jím obřadnou formou, která ale není nijak bolestivá. Je to něco podobného jako promoce nebo křest, tedy rituál, kterým se něčím stáváte.
Nicméně zednáři jsou organizace, která funguje v této společnosti už 300 let. Všeobecně se o ní ví, všeobecně se o ní mluví. A přestože je to organizace privátní, není nic špatného, když se o ní i hovoří.

Kdy vznikli zednáři? Je to opravdu od Šalamouna a stavitele Hirama?
JČ: Prameny uvádějí jako první datum, ke kterému je možné se vztáhnout, rok 1717, kdy v Londýně vznikla první velká lóže. Od toho roku se bere, že se vyvíjí moderní osvícenské zednářství.

Hovoří Rüdiger Wolf, ředitel muzea Svobodných zednářů v Rosenau v Rakousku (přepis doplňujícího rozhovoru):
První lóže vznikla ve Vídni roku 1724. Marie Terezie měla ke svobodnému zednářství ambivalentní postoj. Byla přísnou katoličkou, ale její muž, Štěpán Lotrinský, byl svobodným zednářem a choval se jako ochránce tohoto společenství.
Zednářské lóže vznikaly ve Vídni i v Praze. Praha byla pro zakládání lóží místem velmi oblíbeným. Také se v ní rozvíjela charitativní činnost – svobodní zednáři tam založili chudobinec, významně také pomáhali při velké povodni v Praze roku 1784.
Josef II. pak svobodné zednáře využíval kvůli jejich myšlenkám a v jeho době zažívalo svobodné zednářství v habsburské monarchii velký rozkvět.

O co se opíralo zednářství ve svém vzniku?
HB: S nástupem osvícenství, humanismu, moderního vědeckého poznání přichází určitý způsob myšlení, který reflektují právě zednářské lóže. Samozřejmě přitom sahají do minulosti, která několik století stará – například stavitelé gotických katedrál. A také se odvolávají na minulost, která je několik tisíc let stará – třeba stavba Šalamounova chrámu.
Nějaká historická kontinuita tam ale prokázána není. Nebo alespoň já, jako člen tohoto spolku, o nějaké konkrétní historické kontinuitě nevím.

Jak se zednářství prosadilo? Chápu, že to bylo s výbuchem racionality a racionalismu. Jak se ale prosazovalo v tom katolickém prostoru?
JŠ: Dějiny moderního zednářství od 18. století jsou dějinami konfliktů mezi zednářstvím a hlavně katolickou církví. Řekl bych, že řada mýtů, které se okolo zednářství, jeho praktik a různých teorií o spiknutí vyrojily, souvisí právě s konfliktním polem, který existuje právě mezi oběma těmito ideovými směry.

Kdo u nás zakládal zednářství?
JČ: Jde o to kdy. První lóže na našem území vznikla roku 1741. Tehdy byli zakladatelé především aristokraté, důstojníci, intelektuálové a vysocí státní úředníci. Na počátku 19. století ovšem dochází k určitému zlomu a téměř 100 let se tady nic neděje – z důvodu úředního zákazu nebo nelibosti se život zednářských lóží nerozvíjí.
A to moderní české, česko-německé zednářství, pak zakládají svým způsobem elitní vrstvy reprezentované intelektuály, lékaři, právníky, později vysokoškolskými učiteli.

Hovoří Rüdiger Wolf, ředitel muzea Svobodných zednářů v Rosenau v Rakousku (přepis doplňujícího rozhovoru):
Po pádu monarchie vznikla lóže ve Vídni, byla to Veliká lóže rakouská, a v Praze samozřejmě Veliká lóže československá, která měla pohnutou historii.
Za první republiky se rozvinulo zednářství velmi živorodým způsobem. Bylo ale organizováno na národnostním principu. Němci založili německou lóži a Češi národní Velikou lóži československou. Když se pak v Německu objevila v roce 1933 "velká zlá strašidla", uzavřela roku 1934 česky mluvící lóže konkordát s německy mluvící lóží. Byl to hluboce humánní konkordát mezi Čechy a Němci, s kterým byl však v roce 1938 konec.

Jak se vytvořila pověst o zednářích, že to je taková zvláštní, tajuplná organizace, když říkáte, že vlastně byla odjakživa otevřená?
HB: Neříkal jsem přímo otevřená, není to tajný spolek ve smyslu nějaké sekty. To je spíš takové vulgární pojetí zednáře, které není úplně na místě.
Co se týče antagonismu mezi zednářstvím a katolickou církví, po jistou dobu to byly dvě konkurující si organizace, takže tam ten antagonismus byl. Je potřeba si také uvědomit, v jakém regionu se nacházíme. Když v Itálii Guiseppe Garibaldi likvidoval církevní stát, také asi nebyl a nebude oblíben po nějakou dobu.

Je pravda, že existují takzvaní neregulérní zednáři. Co to je regulérní zednář?
HB: Regularita je dnes dána v dokumentu z roku 1929, který je původně anglické provenience a byl přijat za všeobecnou normu před třemi lety v Praze na Evropském zednářském fóru. Tento dokument říká, že regulérní zednář musí v něco věřit. Nepředpisuje, v co má věřit, ale v něco věřit musí. Také nemusí praktikovat – může to být třeba vědec, který věří v sílu přírody. Další věc je, že zednářská lóže jako organizace není založena proto, aby se pletla do politiky nebo do náboženství. To znamená organizace, která se do toho plete, je neregulérní.
Jinak všechno, co provozuje to správné zednářství, je v smyslu tří velkých světel kolem lóže. (Tři velká světla svobodného zednářství – kniha posvátného zákona, kružidlo a úhelník. Kniha posvátného zákona používaná v našich zeměpisných šířkách je bible. Ale obecně to nemusí být bible, mohou to být i jiné fundamentální religiózní knihy – například korán, tóra, nebo i třeba buddhistická Dhammapada, védy, Bhagavadgíta atd.) To je regulérní, takové solidní, velké světové zednářství ve smyslu velkého světového řetězu. Ovšem samozřejmě i v tomto jsou úchylky jako všude.

JŠ: Antagonismus mezi katolictvím a svobodným zednářstvím trvá i v současné době, pokud se díváme na oficiální církevní dokumenty. Jedním z posledních je vyjádření tehdejšího prefekta kongregace pro nauku víry Josepha Ratzingera, současného papeže Benedicta XVI., z 26. listopadu 1983. V tomto vyjádření znovu zopakoval všechny výhrady vůči svobodnému zednářství ze strany katolické církve, které spočívají v tom, že nauky zednářství a katolické církve jsou v diametrálním rozporu.
Zednářství totiž popírá základní křesťanské pravdy, například Božství Ježíše Krista. To je jeden z důvodů určitého antagonismu. Další je, že svobodní zednáři podle katolických teologů více spoléhají na sílu člověka a přírody a nespoléhají na duchovní sílu. A samozřejmě pak jsou tam výhrady ideového charakteru v tom smyslu, že zednářství do jisté míry míchá koktejl různých esoterických nauk.
V dokumentu Josepha Ratzingera je pak explicitně zmíněno, že pokud katolický křesťan vstoupí do zednářské lóže, ocitá se ve stavu těžkého hříchu.

HB: Co se týče Božství Ježíše Krista, s tím zednáři problém nemají, protože řada z nich, kteří ho takto uznávají a kteří praktikují. Na druhou stranu musí být tolerantní vůči tomu, že vedle nich může sedět bratr, který chodí do synagogy nebo v některých zeměpisných šířkách i do mešity či jiného náboženského zařízení.

Čili rozpor mezi katolickou církví a zednáři existuje. Říká se "Češi, národ husitů". Jak je to s ostatními křesťanskými církvemi? Zejména s těmi, které fungují u nás?
JČ: Češi jsou sice národ husitů, ale zároveň matrikových katolíků. Takže převážná většina svobodných zednářů v meziválečném období byli pokřtění katolíci. A přestože to tak fungovat nemělo, žádný velký problém v tom nebyl.
S ostatními protestantskými náboženstvími ovšem zednáři problém nemají, a proto také v oblastech s převahou protestantských náboženství v podstatě neměli konflikty se státní mocí, nebyli nikým pronásledováni a volně se tam jako spolek rozvíjeli.
Na druhou stranu jsou tu ty konfliktní případy, jako je francouzská revoluce, italské národní sjednocení, sjednocovací proces v 19. století, kde se dostali zednáři jako nositelé modernizačních myšlenek do střetu s převažující katolickou církví.

JŠ: Je zajímavé například to, že jedním z oficiálních zednářů, který vstoupil do lóže v roce 1927, byl i prezident Edvard Beneš.
V době meziválečného Československa existovala ze strany Vatikánu taková dohlížecí služba, kdy tady byl člověk určený k tomu sledovat činnost zednářů. Jedním z nich byl lidovecký politik Jan Jiří Rikl, velmi vlivný podnikatel a vlivný politik s řadou kontaktů v zahraničí. Právě Rikl výrazně přispěl (zdůrazňuji, že za pomoci Vatikánu) k tomu, že se Beneš v roce 1935 stal prezidentem a že byl poražen teoretický protikandidát Bohumil Němec, národní demokrat, shodou okolností také člen zednářské lóže. Ovšem tehdy se Vatikán, protože pro ně Beneš ztělesňoval antinacistického politika, jednoznačně přiklonil k jeho podpoře.

Se zednářstvím se spojuje řada slavných jmen. Vy jste říkala, že řada intelektuálů a podnikatelů byla zednáři. Mohla byste některé jmenovat?
JČ: Beneš sice byl svobodným zednářem, ale sám příliš aktivní nebyl, stejně jako ostatní politici rozhodně nebyli těmi rozhodnými činiteli v rámci zednářské organizace. Ale pokud chcete jména – třeba Hubert Ripka, Jan Masaryk, Kamil Krofta.

Úryvek z dokumentu Profesor Jiří Syllaba (režie Svatopluk Studený, 1994):
Můj otec byl jedním ze spoluzakladatelů svobodného zednářství vedle Alfonse Muchy a Jaroslava Kvapila. Mezi svobodné zednáře potom nastoupila celá generace české inteligence – Viktor Dyk, Svatopluk Machar a mnozí další významní jedinci. Mimo jiné svobodnými zednáři byli také Jan Masaryk, Edvard Beneš, Alois Rašín a Rastislav Štefánik. Tomáš Garrigue Masaryk nebyl svobodným zednářem, ale se svobodným zednářstvím velmi sympatizoval.
České a československé zednářství potom vždy zastávalo Masarykovy myšlenky tolerance, demokracie a humanity. Nebylo u nás nikdy hnutím protináboženským, ale ani obchodním a společenským. Jeho hlavním cílem byla mravní obroda národa a charitativní, dobročinná činnost.

Hovoří Rüdiger Wolf, ředitel muzea Svobodných zednářů v Rosenau v Rakousku (přepis doplňujícího rozhovoru):
Máme samozřejmě některé členy během těch 225 let, na které jsme velmi hrdí. Třeba Wolfganga Amadea Mozarta, Schikanedera. Mistrem této lóže byl kníže Esterházy, Mozartův podporovatel. A Haydn byl přijat do této lóže v roce 1785. V Čechách byl členem lóže například Dobrovský a mnozí další, na něž jsme pyšní.

HB: Jsou i lóže, které jsou nějak specificky orientované – třeba umělecké lóže. Ale když takováhle lóže zasedne, určitě by se neměla bavit o designu. Zrovna tak když zasedne lóže politiků, neměla by se bavit o politice. Je něco jiného, když se bude bavit o smyslu politiky, o římské politice nebo o tom, v jakém světě se nacházíme. To je úloha lóže. Rozhodně ale není v nějakém stranickém politikaření, v prosazování konkrétního zájmu. To už potom jde podle definice z roku 1929 do neregulérního zednářství, a to by se dít nemělo. Samozřejmě neříkám, že se tak nikdy nedělo, protože odchylky jsou všude.

Vy to říkáte velmi přesvědčivě, třeba že do politiky by neměli zednáři zasahovat. Nicméně odkud se bere přesvědčení řady lidí – nyní už ne tak intenzivní –, že svět řídí zednáři? Jeden čas se dokonce nazývali "židozednáři", pak "bolševičtí zednáři". Dnes se říká, že sametovou revoluci udělali zednáři a že Havel měl při svém prvním prezidentském slibu krátké kalhoty, protože tím chtěl dát najevo svou příslušnost k zednářům. I když to, pokud vím, tak není, přestože vy byste mi to říct nemohl, protože ještě žije?
HB: Prezident Havel není členem naší lóže. Dlouho se to takhle probíralo v tisku, takže konstatuji, že není. To myslím, že říct můžu. Nicméně řada jeho příbuzných za první republiky v zednářských lóžích byla. A odsud se vlastně vyrojily ty pověsti.

A proč obecně ty pověsti jsou? Řeknu zcela otevřeně, že mně tohle tvrzení o vlivu zednářů na běh světa, které se mezi lidmi pohybuje, připadá odpudivé.
HB: Musíte se podívat, jak je zednářství utvořené. Zednářství nemá přímé prostředky k ovládání světa, nemá žádnou světovou centrálu ve srovnání s církvemi nebo jinými organizacemi. Je to jakýsi řetězec suverénních velelóží, které se mezi sebou uznávají na základě splnění principu regularity, ale mezi sebou se neovlivňují. Každá je svéprávná, a když plní pravidla regularity, může si dělat, co chce.
Za druhé, obsahová náplň lóže není zaměřena na politiku. To znamená, že musíte hodně moc od obsahové práce ustřelit, abyste se k nějaké politice dostal.
Ovšem nesmíme zapomenout na to, že tam patřila opravdu celá řada vlivných osobností. Třeba v napoleonských válkách byl zednářem kdekdo – polovina Napoleonových maršálů, ruští generálové, tuším i Wellington. A nevím, jestli je to pravda, že Blücher snad také. Takže zednářství byl opravdu obecný jev.
Ale oni chodili také do kostela. Ne, že by byli jen zednáři. Byli poctiví katolíci, kteří byli každou neděli v kostele. Nebo většina z nich.

Lze tedy říct, že každý, kdo v té době něco znamenal, by pokládal za nepřípustné, aby nebyl současně zednářem.
JČ: Nejen pro osvícenskou éru, ale i pro 19. století a první polovinu 20. století platilo, že k příslušnosti ke společenské elitě patří i to, pokud byl člověk pokrokově naladěn, být svobodným zednářem.

JŠ: Možná bych dal ještě jeden interpretační model toho, proč tyto teorie vznikaly a mají tak živé podhoubí.
Samozřejmě to souvisí s tím, že mýtus o tom, že zednářství ovládá svět, se buduje vlastně 300 let. Navíc je to pak znásobeno posledních asi 100 let tím, že jde o spojení Židů a zednářů. V tom byl důležitým zlomem vznik Protokolů siónských mudrců.  Teď už je známo, že tenhle pamflet vznikl v dílně ruské tajné policie, ale tehdy se rozšířil do celé Evropy a stal se do jisté míry ideovou oporou pro různá antidemokratická, antiliberální a současně také autoritativní hnutí.
Zednáři stejně jako Židé totiž v podstatě bourali starý svět. V podstatě tím, že se emancipovali a prosazovali ideje humanismu, pokrokářství, liberalismu, se dostávali do střetu s konzervativním pohledem na svět.
Přitom se dá říct, že starý pořádek bourali celá staletí. Takže z tohoto důvodu se začaly rojit teorie, že zednáři jsou (navíc ve spojení se Židy) těmi, kteří mají rozvrátit základy jak katolické církve, státu, tak národních uspořádání.
A ještě je tady jeden důvod, který bych zmínil: Takové obvinění je jednoduchá odpověď na složité otázky jakékoli doby.

Komunistické režimy ale zednáře příliš netrápily, pokud vím. Nebo ano?
JČ: Jak kde. V tomto nebyla jednotná doktrína. Byly země, kde byl přístup k zednářům daleko tvrdší. V Československu po roce 1948 zednáři příliš trápeni nebyli. Ovšem ne, že by se někteří nestali obětí perzekuce z toho důvodu, že se komunistické tajné policii zdálo, že když mají ty mezinárodní kontakty, jestli to nejsou nějací špioni a zaprodanci Západu. Ale než se natvrdo chytila tahle vlna, zednáři se "uspali" a přestali fungovat.

Proč se v 50. letech z ničeho nic uspali?
JČ: Neuspali se z ničeho nic. Vlastně tři roky koexistovali v režimu, který byl čím dál tím méně přijatelný pro to, aby v něm mohli volně fungovat. Naopak myslím, že jejich koexistence byla příliš dlouhá a že si nechali příliš hovořit do toho, co mají a nemají dělat.
Najednou se uspali v roce 1938. Po Mnichovu, na počátku druhé republiky to zabalili ihned. Po roce 1948 to takový fofr nebyl.

HB: Co se týče těch 50. let, také si myslím, že to bylo příliš dlouho. Možná tehdejší vedení velelóže věřilo, že se režim sám o sobě nějak zreformuje, zmírní, že nechytne tvrdou proruskou linii.
Nicméně myslím, že možná i z té ruské strany (nejsem expert na tajné služby) mohl být zájem využít zednářství k nějakým oboustranným kontaktům.
Od pamětníků vím, že zednáři dostali až direktivní nabídku, že do každé lóže přijmou jednoho až dva "správné lidi", a ať si pak do té své lóže chodí dál. Byla to svým způsobem analogie Pacem in terris. Nicméně protože zednáři neměli povinnost někomu sloužit, usnesli se, že to zavřou celé.
Byly i jiné modely, například kubánský. O Fidelovi Castrovi někdo říká, že byl kdysi v Mexiku iniciován, doklady pro to ale nejsou. Každopádně však po celou dobu kubánského režimu na Kubě vesele zednářské lóže fungovaly.

Jenom takovou jedovatost nebo je to politická anekdota: zednáři měli údajně po roce 1948 akční výbor.
JČ: Byl to spolek povolený ministerstvem vnitra, takže se musel chovat stejně jako ostatní spolky. Akční výbor velké lóže byl dobře namixovaný tak, aby zednářství neuškodil a pomohl proplout touto bouřlivou dobou. Jednak tam byly osobnosti jako Jaroslav Kvapil, opravdu zednářské staroautority, a nejagilnější osobností byl asi architekt Ladislav Machoň, který v sobě objevil komunistickou identitu. Ti pak pomohli v této fázi na jaře 1948 svobodné zednářství nějakým způsobem převést do jiné dějinné kapitoly.

Jan Masaryk, náš někdejší ministr zahraničí, prý využil svých styků a vztahů se zednářstvím při vyjednávání o pozici naší exilové vlády ve Velké Británii?
JČ: Jan Masaryk byl svobodný zednář. V Londýně působil už od roku 1925 a s některými lidmi se znal jako diplomat a s některými se znal ještě z lóže jako zednář. Takže tyto své kontakty zcela určitě využil nejen ve prospěch konstituování československého exilového zednářství, čímž byla zachována kontinuita našeho zednářství, ale i ve prospěch etablování politických exilových struktur.

HB: Velká lóže československá je jedinou výjimkou v dějinách anglické velelóže, protože lóže Komenský tam měla statut velelóže v exilu. Tím jsme vlastně měli přiznanou kontinuitu mezinárodního řetězu po druhou světovou válku. Říká se, že to byla zásluha angažmá Jana Masaryka.
Pak je třeba vysvětlit, že zednáři kromě apolitičnosti mají i druhou vlastnost, a to je pomoc v nouzi, která je pro zednáře povinná. V době druhé světové války tady přitom byli vražděni bratři i s rodinami. Z těch dvakrát 1.500 zednářů, co byli ve dvou velelóžích první republiky, se jich vrátilo dohromady 600 až 800, tedy necelá třetina. Zbytek byl střílen, končil někde v plynu v koncentračních táborech, pokud byli židovského původu, a podobně.

Kdysi dávno jsem četl detektivku od Conana Doyla o Sherlocku Holmesovi, jmenovalo se to Údolí smrti, kde, pokud si dobře vzpomínám, zednář vraždil a ostatní zednáři ho kryli. Je to možné? Je to regulérní?
HB: Možné to je. Každopádně zednáři si mají pomáhat, ale právě v zednářských slibech je, "kromě zlého činu". Podle konstitucí Andersona z roku 1723 zednář musí dodržovat zákony státu, ve kterém žije. A vražda je trestný čin, na který platí oznamovací povinnost, to znamená, že zednář, který by nepodal oznámení o tom, že někdo spáchal vraždu, je v konfliktu se zákonem, a tím i z definice v konfliktu se zednářstvím.

Říká se, že zednáři měli svůj vliv na velké francouzské revoluci, což bylo politikum a také velké násilí.
HB: To bylo. Nicméně myslím si, že zednáři byli na všech stranách, že to nebyli zednáři, kteří by něco páchali, a další nedělali nic. Tam nakonec byli všichni proti všem.

JČ: Těžko můžeme francouzskou revoluci považovat jenom za nějakou zednářskou záležitost. Takto to není možné chápat.
A pak, každá osobnost má víc identit. To, že je někdo svobodným zednářem, ještě neznamená, že ho to pohlcuje celého. Kromě toho ještě může být straníkem a může vykonávat nějaké povolání a nemusí to být vždycky v rozporu.

JŠ: Představitelé katolické církve často poukazují na to, že to byli právě někteří zednáři, kteří byli ve vysokých vládních funkcích (konkrétně ve Francii nebo v Itálii, ale i v jiných zemích) a přijímali a prosazovali díky svému politickému vlivu zákony, které mířily na omezení církevního vlivu ve veřejné sféře. To bylo hlavně ve Francii na konci 19. století.
Pak jsou tady další věci, které jsou diskutovány hlavně v církevních kruzích. Jde o to, že řada zednářů se aktivně účastnila proticírkevních excesů v Mexiku během revoluce ve 20. letech a pak i ve španělské občanské válce, kde docházelo k vypalování klášterů a vraždění kněží.

Na to bych mohl namítnout, že chování řady katolíků a katolických politiků je trošičku v rozporu s Novým zákonem, s přesvědčením a kázáním Ježíše Krista ...
JŠ: Jde o to, že to jsou často důvody, které jsou pokládány na stůl ze strany církevních představitelů vůči svobodnému zednářství.
Současně, ale zcela legitimně, je na místě uvést i to, že řada problémů měla daleko hlubší kořeny a tím, že se řekne, že za všechno mohou zednáři, se to velmi účelově zjednodušuje. Zjednodušovat jakoukoli věc pouze na nějakou teorii spiknutí, je však vždy ošemetné a problematické.

JČ: Tím, že jsou zednáři jakoby uzavřenou společností, všichni tuší, že se tam dějí nějaké rituály, jsou vhodným terčem, pokud někdo chce vytvářet spikleneckou teorii určitého paralelního světa, který ovládá ten náš. Zednářství je pak taková tradiční hodnota, na kterou to jde naroubovat asi nejlépe. Už tím, jak fungují dlouho, jací reprezentativní lidé tam jsou, si na to totiž "nabíhají", protože je to nepřehlédnutelná síla, která neodchází po desetiletí.

Hovoří velmistr Veliké lóže Rakouska Nikolaus Schwaerzler (přepis doplňujícího rozhovoru):
Svobodné zednářství má v centru symbol pro něco vyššího, symbol pro to, že my lidé nejsme pány stvoření, nýbrž že stvoření máme sloužit. Bible je symbolem pro knihu zákona, ale může to být i korán. Svíce jsou symbolem pro kvality, o něž my, svobodní zednáři, usilujeme, symbolem moudrosti, síly, krásy.
Svobodný zednář se sám chce stát lepším člověkem. Má se k tomu, aby se zušlechtil, aby poznal sám sebe, podle Sokratova "Poznej sám sebe". Svobodný zednář má ale také úkol, který leží vně jeho vlastní osoby. Myslí ve společenské dimenzi, dimenzi míru, tolerance, lepšího a ušlechtilejšího lidství.

Zednářství a zednáři jsou lidé pokrokoví až pokrokářští, nicméně mi tam trošičku něco šíbuje. Jaký je jejich vztah k ženám? Nemyslím soukromě. Existují zednářky? Jak je to se zednářkami? Nebo zednicemi?
HB: Zednář a zedník. Jen čeština má tyto dva tvary, jinde je to stejné. Byl jsem nedávno v Londýně, kde měli výstavu o zednářkách, měli tam dokonce vystavené i nějaké velmistryně.
Na druhou stranu zednářství jsou dva až tři druhy. Jeden, ten náš, je klasický. To je mužské regulérní, konzervativní zednářství, ten největší řetězec, udává se 6 milionů lidí po celém světě, a my ženy nebereme.

JČ: Regulérní zednářství navazuje a pořád je platná Andersonova konstituce. Podle toho členem může být jenom muž dospělý a nezávislý. A muž není žena.

HB: Vždycky říkám, že je to také určitá meditace. Když si představím, že bychom iniciovali takové krásné dámy, jako je tady paní docentka, možná bychom se předháněli, kdo jí dříve donese kytici, a filozofie by šla vniveč.
Ale každopádně jsou i jiné celky, jsou čistě ženské zednářské lóže, ale kupodivu jich není mnoho. Jeden takový celek byl založen také tady u nás v moderní době, ale pak se rozpadl, protože těch dam bylo málo a měly také nějaké názorové diference.
Co je možná ještě zajímavější než to ženské, je zednářství smíšené, které existuje u nás ve dvou obediencích, které jsou výrazně menší, než je ta naše, ale fungují. My tam dámy dokonce občas doporučujeme a spolupracujeme s nimi.
Dělají něco trochu jiného, než děláme my. Ale nevycházíme z toho, že je to zakázáno nebo že je to úplně špatné, když je jiná definice zednářství a chodí tam žena. Naopak se s nimi velice rádi stýkáme a některé dámy zednářky, se kterými se známe osobně, jsou velmi sympatické. Není to žádná šikana. Je to jiný druh a taky právě proto jsem použil ty dva přívlastky – mužské a regulární. Lóže, které berou ženy a z definice regularity se nezabývají ničím špatným (nedělají politiku, náboženství), nedělají neregulérní činnost.

Hovoří velmistr Veliké lóže Rakouska Nikolaus Schwaerzler (přepis doplňujícího rozhovoru):
V Rakousku existuje 70 lóží. Z toho je jich ve Vídni 44, další jsou ve spolkových zemích. Ve všech těchto lóžích pracuje, dokonce se i setkává tři tisíce bratrů.
Skutečně se spolu scházíme, abychom mluvili o nějakém tématu, které se nám zdá aktuální. Nikdy se při tom ovšem nehádáme. Nevedeme hádky o každodenní politice ani o náboženství nebo teologii. Sice o tom hovoříme, ale nehádáme se. To je nám zapovězeno. Je to v rozporu s naší vlastní morálkou.
Svobodní zednáři měli pro všechny časy také sociální složku. Při každém setkání sbírají peníze na nějaký sociální projekt. To je také jeden z aspektů svobodného zednářství. A dalším je samozřejmě peníze přinést. Neboť nikoli svobodné zednářství jako takové, ale každý bratr musí na místě, na kterém stojí, uskutečnit to, co po něm svobodné zednářství žádá. Totiž vystupovat ve jménu lidskosti, bratrství a vzájemného porozumění.

Myslíte si, že zednářství má budoucnost? Ten svět se strašně mění. Myslíte, že bude existovat dál tato skupina mužů, kteří se budou sdružovat?
JČ: Myslím, že ano. Téměř před sto lety přinejmenším v československém prostředí došlo k naplnění řady ideálů, o které se zednáři obecně snažili. A přestože se cíl jejich úsilí do značné míry jakoby vyprázdnil, zednáři v té době velmi košatěli a kvetli.
To znamená, že nějakým způsobem přispívat k pokroku, k rozvoji a modernizaci společnosti a zároveň se stýkat s příjemnými lidmi na bratrské úrovni, poznávat interesantní lidi, vzdělávat se a dělat při tom ještě charitativní činy bude atraktivní pořád. Obzvlášť pod nálepkou tradice, kdy jde vlastně o zaběhlou populární společnost, i když ta popularita je někdy vykoupena řadou negativních nálepek. Ale určitě atraktivní spolek to bude, i když z hlediska nějakých cílů, které si zednářství kladlo v 18. století, už je to dnes na jiné úrovni.

JŠ: Ono to má v sobě také nádech romantiky, pánské exkluzivity. A to jsou v současné, přetechnizované době věci, které lákají. Také je to přitažlivé tím, že o tom pořád kolují různé spiklenecké teorie, že mají vlastně svůj druhý život, který už nesouvisí s existencí zednářských lóží. To jsou věci, které budou lákat i nadále.

Hovoří velmistr Veliké lóže Rakouska Nikolaus Schwaerzler (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nahlížíme-li do budoucnosti, doufáme, že svobodní zednáři budou moci něčím přispět k přeměně společnosti v bratrskou společnost, kde se rozdíly mezi jednotlivými společenskými skupinami budou stále zmenšovat.
Neusilujeme o třídní společnost, to je nám na hony vzdálené, ale o bratrství v tom smyslu, že každá osobnost by měla mít právo na to, aby se mohla rozvinout nejlepším způsobem.

HB: Zednářská společnost svou romantičností i svým možným vlivem láká na jednu stranu spoustu mysticky uvažujících lidí až pobloudilců. A na druhou stranu láká spoustu lidí, kteří tam hledají politický vliv a rádi by se ho tam dočkali. Na to je nejlepší provozovat zednářskou práci tak, jak se má. Když tam totiž někoho takhle vlivného posadíte na rok do kolony na židli, necháte ho občas chodit se svíčkou a za rok udělat přednášku o tom, jak se mu to líbilo, ono ho to přestane bavit.
Je tu ale jiná velká úloha nejen pro zednáře, ale vůbec pro společnost do budoucna: Žijeme ve společnosti, která je svým způsobem přematerializovaná. Je tady strašně málo tradičních hodnot včetně třeba těch křesťanských. Když se staví domy, není to proto, aby se postavila krásná stavba, ale staví se kulisy na 50 let, na investiční cyklus kapitálu.
To znamená, že jakákoli organizace, ať už to jsou zednáři, církve nebo nějaký filozofický kroužek, která drží tyto tradiční hodnoty ve smyslu lidském nebo humanitním, je dobrá a potřebná. Samozřejmě potom záleží na každé organizaci, jakým způsobem se k tomu postaví. A pokud se k tomu staví aspoň trochu pozitivně nebo konstruktivně, jsem velice rád a je to taky důvod, proč se otvíráme světu.

Hovoří Rüdiger Wolf, ředitel muzea Svobodných zednářů v Rosenau v Rakousku (přepis doplňujícího rozhovoru):
V České republice zatím neexistuje žádné muzeum svobodného zednářství, a tak jsme to převzali my. Ve dvou vitrínách uchováváme dědictví československého a českého svobodného zednářství. Máme zde pěkné exponáty obnovitele českého svobodného zednářství lékaře Syllaby, odznaky lóže z první republiky a dále například významné rozhodnutí o sebezrušení Národní veliké lóže československé z roku 1951.