Zámek Kynžvart - Kynžvartské muzeum příběhů

           Kynžvartský kabinet kuriozit skrývá stovky a tisíce unikátních předmětů, které už v dobách knížete Metternicha udivovaly návštěvníky zámeckého muzea. Zpracování původních dobových muzejních katalogů, originálních rukopisných inventářů a dokumentů nyní pomáhá osvětlit původ a historii mnoha pamětihodných starobylých či exotických kuriozit a vrátit jim jejich dávno zapomenutý příběh.

© PhDr. Miloš Říha, kastelán zámku Kynžvart, 2004

Zednáři kolem Metternicha 

Mnohými pověstmi a legendami opředené lóže svobodných zednářů byly po všechna staletí své existence trnem v oku kdejakého totalitního režimu na světě. Tajemná zednářská symbolika a zejména svoboda myšlenek, otevřenost názorů a tolerance k názorům druhých učinila z těchto úctyhodných mužů skrytou hrozbu pro svět netolerance a dogmat. Vytvořila se dokonce obecná představa jakéhosi světového spiknutí, podporovaná ostatně i katolickou církví až do II. vatikánského koncilu (1962-65).

I když tradice svobodných zednářů se odvolávají někam velmi hluboko do starověku (4.000 let před n.l.) a tajemná zednářská symbolika vychází z pojmů a symbolů středověkých stavitelů chrámů a katedrál, moderní svobodné zednářství je typickým produktem osvícenecké doby 18. století a jeho humanismu. Rozvážní a moudří pánové, kteří se pravidelně scházejí ve své lóži, aby tam v romantických kulisách a podle staletých pravidel filozofovali a pořádali sbírky na chudé, slabé a nemocné, nemají pochopitelně žádné ambice připravovat nebo provádět nějaké světové spiknutí. Hlavním smyslem jejich členství v lóži je zdokonalování sebe sama, pěstování tolerance, budování "chrámu humanity". Pouze jakýmsi vedlejším produktem těchto myšlenek se přitom staly některé stěžejní dokumenty moderních dějin - například americké Prohlášení o nezávislosti, Philadelphská ústava Spojených států z roku 1787 či Listina práv (10 doplňků k ústavě) z roku 1791, francouzská Deklarace práv člověka a občana a ústava z roku 1791 atd.

Ideály osvícenství a humanismu oslovily i mnohé evropské hlavy korunované, hrozba francouzské revoluce je pak zase notně postrašila. Už od 30. let 18. století byl svobodným zednářem i manžel císařovny Marie Terezie, císař František I. Štěpán Lotrinský, který vstoupil do lóže v nizozemském Haagu. Císař Josef II. sice sám svobodným zednářem nebyl, zato ale svým kabinetním listem z roku 1785 postavil zednářství pod svou ochranu. Hned v následujícím roce založil zednář hrabě Künigl v Praze Ústav pro hluchoněmé na Klárově, baron Ignác von Born se zase zasloužil o zrod Soukromé učené společnosti - pozdější Královské české společnosti nauk.

Po francouzské revoluci roku 1789 už ale bylo všechno jinak. Císař František I, který nastoupil na trůn po smrti císaře Leopolda II. v roce 1792, měl panický strach ze všech tajných společenství a to zvláště takových, které by mohly svými svobodnými názory ovlivnit stabilitu říše. Dal proto jasný signál svým tajným politickým agentům a výsledkem byla nejprve celá série procesů s uherskými a vídeňskými jakobíny a později také zřetelný tlak proti zednářům. Jednotlivé lóže začaly postupně zastavovat svou činnost a v celém Rakousku se zednáři dostali jaksi na "index". Úředním dekretem z roku 1801 pak císař František I. přímo prohlásil za neslučitelné, aby byl státní úředník členem lóže.

Kancléř Metternich neměl vůbec rád svobodné zednáře. Jako loajální diplomat, od roku 1809 ministr zahraničí a od roku 1821 rakouský státní kancléř, tím respektoval zmíněný dekret svého císaře. Navíc byl sám přesvědčeným odpůrcem všech revolučních změn a v zednářství viděl kořeny francouzské revoluce. Svobodní zednáři se mezitím v Rakousku scházeli tajně a ke svým zednářským pracím zajížděli z Vídně do Uherska a z Čech většinou do Saska, kde císařův zákaz neplatil. Byl mezi nimi i Metternichův otec - František Jiří kníže Metternich (*1746, †1818), který byl členem saské lóže. Utajené kontakty svobodných zednářů obvykle není možné nijak doložit, a proto můžeme jen předpokládat, že mezi návštěvami jiných zednářů byl i Johann Wolfgang von Goethe (zřejmě roku 1808), snad i Ludwig van Beethoven. Jestli se o těchto návštěvách a dalších setkáních v Sasku sám Metternich dozvěděl, o tom můžeme jen spekulovat.

Ironií osudu se dalším zednářem kolem Metternicha stal i jeho syn a dědic, kníže Richard von Metternich. Tento kariérní diplomat se stal v roce 1859 rakouským vyslancem císaře Františka Josefa I. u dvora francouzského císaře Napoleona III. v Paříži a tam také vstoupil do zednářské lóže. V roce 1871, po ukončení své diplomatické mise, se pak vrátil do Vídně a na Kynžvart a pokračoval dál ve svých zednářských kontaktech. Po jeho smrti v roce 1895 se rituální zednářské zástěry a další typické předměty, které používal kníže Richard i jeho dědeček František Jiří, dostaly do sbírek kabinetu kuriozit. To ale není všechno: když byla na podzim roku 2002 v Mariánských Lázních po 64 letech obnovena činnost lóže "Goethe v údolí míru", uskutečnilo se první slavnostní setkání svobodných zednářů opět na zámku Kynžvart. Kdo ví, co by na to asi kancléř Metternich řekl.