Informace o nás

Lóže U tří hvězd tradičně spojovala muže různých národností, různých politických názorů, odlišného vyznání, různého věku i životních zkušeností. Je společenstvím vnitřně svobodných mužů, kteří se po zralé úvaze přihlásili k ideálům řádu svobodných zednářů. Mužů, kteří se navzájem nazývají bratry a bratry v pravdě jsou. Společně se snaží, v duchu tolerance, prostřednictvím rituálů, symbolů, i přátelských setkání o poznání sebe sama, o mravní a duchovní růst svůj i celé společnosti.

Lóže není náboženskou či esoterickou společností. Není ani osvětovou, politickou či charitativní organizací nebo jen klubem pro využití volného času. Je spíše od všeho trochu, pro každého člena je ten či onen aspekt důležitější. Jednotlivé lóže po celém světě se svým charakterem, svou vnitřní atmosférou liší. Spojuje je ideál humanitní a iniciační podstata bratrstva, které zachovává prastaré rituály.

O obsahu, cílech a prostředcích svobodného zednářství bylo vydáno mnoho dobrých, méně dobrých i zcela lživých publikací. Jako další kamínek do této pestré mozaiky přikládáme několik strohých údajů, jež poskytují informace o struktuře i činnosti jedné, středně velké, pražské lóže.

Lóže U tří hvězd má v současnosti přes padesát členů všech generací. Bratři mají středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání. Lóže je rozmanitá co do skladby povolání bratří. V lóži se setkávají namátkou hudebníci, výtvarníci, lékaři, právnici, stavaři, počítačoví experti, ekonomové, obchodníci, důchodci.

Novodobá lóže U tří hvězd vznikla v roce 1985 jako již druhá česky pracující lóže v Německu, pod patronací německé Veliké lóže. Během šesti let jejiho působení v exilu měla asi 35 členů žijících v 11 zemích světa. V září 1990 se konala první regulérní rituální práce v Praze za účasti více než 150 zednářů z celého světa. V průběhu roku 1993 přešla lóže z obedience německé pod VLČR.

Společná setkání se konají v období od září do června, zpravidla dvakrát za měsíc. Kromě tradičních zednářských rituálů jsou pořádány přednášky zaměřené na témata úzce související se etikou, symbolikou, historií a obsahem svobodného zednářství. Po těchto setkáních následuje společná večeře, která navazuje na cechovní tradice svobodných zednářů.

Lóže U tří hvězd mimo to rozvíjí dobročinné aktivity.

Členové U tří hvězd navštěvují ostatní Lóže sdružené ve Veliké Lóži České Republiky (dále jen V.L.Č.R) a lóže zahraniční, uznané V.L.Č.R.. Především setkání se svobodnými zednáři celého světa napomáhá k porozumění a toleranci mezi národy.

Několikrát v roce se konají společná setkání s partnerkami, která pravidelně provází kulturní a společenský program.
 

Bratři se společně snaží vytvořit prostředí, které je zdrojem inspirace pro profánní život, místem, kde je možno zapomenout na starosti všedního dne, zamyslet se nad hlubším smyslem existence, nabrat nové duševní síly. Věříme, že tato snaha je přínosem nejen členům řádu, ale všem lidem.
 

Dr. James Anderson, “Otec Zednářské historie”, je autorem prvních dvou oficiálních publikací Velké Lóže Anglie –“Konstituční Knihy”, které byly vydány v letech 1723 a 1738.

Narodil se asi roku 1680, pravděpodobně v Aberdeenu. Po studiích odešel do Londýna, kde se později stal duchovním skotské církve. O jeho zednářské kariéře není mnoho známo. V roce 1721 byl vyzván Velkou Lóží, aby na základě staré “Gotické Konstituce” vypracoval novou a přizpůsobenou novým poměrům. V době vzniku a prvního vydání “Konstitucí” byl mistrem v Lóži 17, kde byl jmenován do funkce Velkého Dozorce. Zemřel v květnu roku 1739.

“Svobodní Zednáři měli vždy rukopis, nazvaný “Konstituční Kniha”, který obsahoval nejen jejich “Povinnosti” a “Zákony”, ale rovněž i “Historii Architektury od začátku časů”…….. Neměli však žádnou tištěnou “Konstituční Knihu ”, dokud mi Její Milost hrabě Montague nepřikázal, abych prohlédl staré rukopisy a vytvořil novou Konstituci současně s přesnou chronologií Řádu”. Tak napsal dr. James Anderson v úvodu své “Konstituční Knihy” .

Jeho “Konstituce” se tedy od roku 1723 stává vodítkem pro základní zednářské zásady a předpisy. Obsahuje témata o Bohu a náboženství, o vedení a ustanovení lóže, o historii zednářství, o chování členů lóže, dobročinnosti a o jednotě mezi členy všech lóží. Tato “Konstituce” se stala základem pro všechny lóže Svobodných zednářů na světě tím, že zdůrazňovala univerzální bratrství, které nebylo závislé na náboženství nebo národnosti.

Staré povinnosti Svobodných Zednářů

Sepsané podle starobylých záznamů
Lóží zámořských jako i anglických, skotských a irských,
pro potřebu Lóží,
aby byly čtené při přijímaní nových Bratří,
a nebo kdykoliv jindy, když přikáže Mistr.
Vyňaté v přesném znění z Andersonovy Ústavy z roku 1723,
vydané Velkou Lóží Yowa, USA

1723 - 1926

STARÉ POVINNOSTI SVOBODNÝCH ZEDNÁŘŮ

O BOHU A NÁBOŽENSTVÍ.

ZEDNÁŘ JE VÁZAN příslušností k Řádu, aby byl  poslušen mravního zákona ;  jestliže správně pochopil  Umění, nebude nikdy „stupid atheist” ani „irreligi­ous libertine”. ­

I723.

A byli-li v dávných dobách zednáři povinni  vyznávati náboženství svého národa, nechť bylo  jakékoliv, jest nyní uznáváno za mnohem správ­nější, aby vyznávali ono náboženství, v němž  jsou všichni lidé zajedno, neboť ponechávají  každému jeho přesvědčení : totiž aby byli dobří  a poctiví muži, čestní a spravedliví, nechť se  různí vyznáním nebo přesvědčením; proto jest  zednářství pojítkem a prostředkem k založení  věrného přátelství mezi těmi, kteří by si jinak  byli zůstali cizími. ­

I726.

Zednáři poznali nejlépe ze všech lidí, že Bůh  jinak vidí, nežli člověk : člověk hledí na zevnějšek, kdežto Bůh hledí k srdci. - Jest tudíž zednář obzvláště vázán nejednati nikdy proti příkazům svého svědomí. - Nechť má člověk  náboženství jakékoliv nebo způsob bohoslužby  jakýkoliv, nemůže mu býti odepřeno přijetí do  Řádu, předpokládajíc, že věří ve Velikého Stavitele nebe a země, a plní svaté povinnosti  mravní. - Zednáři se spojují s ctnostnými lidmi  každého přesvědčení, a to pevným a utěšeným  svazkem bratrské lásky ; jsou nabádáni, aby  soucitně hleděli na poklesky lidské a usilovali  čistotou svého jednání prokázati vyšší úroveň  vyznání, k němuž se přiznávají. - Tak je zed­nářství střediskem dobrých a opravdových mu­žů, kteří by si jinak byli zůstali stále cizí. -

O OBČANSKÉ VRCHNOSTI, NEJVYŠŠÍ I PODŘÍZENÉ.

Zednář jest pokojný občan, poddaný správě  státu, ať bydlí neb pracuje kdekoliv a nikdy  nesmí býti zapleten do úkladů a spiknutí proti  míru a blahu národa, ani zanedbávati svých  povinností k úřadům.

Zednářství vždy kvetlo v dobách míru a vždy, trpělo válkou, krveproléváním a zmatkem. Proto ve všech dobách králové a knížata byli ochotni podporovati bratrstvo pro jeho mírumilovnost a lojálnost, jimiž také odzbrojuvali úštěpky svých nepřátel a zvedali vážnost bratrstva.

Ale stal-li by se z bratra buřič proti státu;  nesmí býti ve vzpouře podporován, nýbrž spíše  politován, jako člověk nešťastný; není-li zednáři dokázán žádný jiný přečin - jakoliv bratří, kteří zůstali státu věrni, jeho odboj mají a musí odsuzovati, aby nedávali vládě ani záminku ani oprávněný důvod k politické nedůvěře, nemůže býti z Lóže vyloučen a jeho  poměr k Lóži zůstane nezměněn.

O LÓŽÍCH.

Lóže jest místo, kde se shromažďují zednáři  k práci, k poučení a k zdokonalení v pravdách  starobylého učení. V přeneseném smyslu rozumějí se Lóží jak lidé, tak i místo, pročež každé řádné shromáždění nebo náležitě ustavená  schůze zednářů nazývá se Lóží. ­

Každý bratr musí patřiti k některé Lóži a býti  poslušen jak jejího domácího řádu, tak i základních pravidel bratrstva.

Lóže jest buď obecná nebo zvláštní, čemuž  nejlépe porozumíme, když ji navštěvujeme;  také jedině tam lze nabýti vědomostí o ustále­ných obyčejích a zvycích bratrstva.

Za starých časů nesměl ani mistr ani to­varyš opomíjeti Lóže, obzvláště když byl vy­zván, aby se dostavil, jinak jej stihla přísná  důtka, ačli neuznal mistr a dozorci, že pouze  nutnost mu bránila přijíti.

Ti, kdož jsou přijímáni ke členstvu některé Lóže, musí býti dobří a věrní muži , z dobrého rodu, muži zralého věku i rozumu, nesmějí to býti nevolníci ani ženy, ani lidé nepočestní anebo vykřičení, nýbrž mají to býti lidé dobré pověsti.

O MISTRECH A DOZORCÍCH, O TOVARYŠÍCH A UČEDNÍCÍCH.

Všechny zednářské hodnosti spočívají pouze  na skutečné ceně a osobních zásluhách jed­notlivce, aby Pánu bylo dobře poslouženo, aby  bratři nebyli zahanbeni, a Královské Umění  aby nebylo zlehčeno ; proto ani Mistr ani do­zorci nejsou voleni podle stáří, nýbrž pouze  podle zásluhy.

Není možno tyto věci vypsati a každý z bratří  musí dbáti svého místa a učiti se způsobem  bratrstvu vlastním.

Hledající mají však věděti, že žádný Mistr  nesmí přijmouti učedníka, nemá-li pro něho  řádného zaměstnání, a že může přijmouti je­nom bezvadného, jenž nemá tělesnou vadu ani  chybu, která by mu vadila a zabránila, aby se  z něho stal řádný vyučenec, schopný k službě  Mistrovu pánu, a aby se z něho mohl státi bratr  a časem i tovaryš, když si byl vysloužil leta  podle obyčejů, které vládnou v této zemi;  potom že musí býti z dobrého rodu, aby se mu  mohlo dostati cti, jestliže je k tomu náležitě způso­bilý, aby se stal z něho dozorce a potom i Mistr  Lóže a potom i Velkým Dozorcem a konečně,  podle zásluh i Velkým Mistrem všech Lóží.

Nikdo z bratří nemůže býti dozorcem, nebyl-li již před volbou tovaryšem; nikdo nemůže býti Mistrem, nebyl-li před volbou dozorcem; nikdo nemůže býti Velikým Dozorcem, nebyl-li před volbou Mistrem Lóže. Velikým Mistrem může býti jenom ten, kdo byl  již před volbou tovaryšem; to platí jen o šlechtici vysokého rodu a jemných mravů anebo o vynikajícím učenci, o vyhlášeném architektovi anebo o umělci, jenž měl počestné rodiče a jenž má podle mínění Lóží obzvláštní zásluhy.

Pro lepší, snadnější a důstojnější spravování  svého úřadu má Veliký Mistr právo voliti si  Zástupce Velikého Mistra, který jest nebo  již dříve byl Mistrem Lóže; ten jest oprávněn  jednati, jak by jednal Veliký Mistr, jeho představený ; jinak jest tomu, když představený jest  přítomen nebo jestliže dopisem zruší jeho pravomoc.

Těchto nejvyšších i podřízených vládců a  správců starobylé Lóže mají býti poslušni  všichni bratří, každý na svém místě, podle sta­rých zvyklostí a pravidel, pokorně, uctivě,  láskyplně a ochotně.

JAK SI POČÍNÁ BRATRSTVO PŘI PRÁCI.

Všichni zednáři mají poctivě pracovati všed­ního dne, aby mohli žíti počestně ve dnech svátečních ; čas, obvyklý podle zákonů země nebo ustálený zvykem, má býti zachováván. ­

Nejzkušenější z tovaryšů budiž vybrán a usta­noven za Mistra nebo dozorce nad dílem Pá­novým; ti, kdož pracují pod jeho dozorem, říkají mu Mistr.

Dělníci nechť se varují pomlouvati anebo urážeti se hanlivými přezdívkami; mají se oslovovati bratře anebo tovaryši a mají se jak v Lóži, tak i mimo ni chovati zdvořile.

Mistr, jenž si jest vědom své pronikavosti, má prováděti dílo Páně co nejrozumněji a dbáti jeho prospěchu jako vlastního ; nemá platiti bratřím nebo učedníkům více, než skutečně zasluhují. ­

Pokud Mistr a dělníci dostávají správně svou mzdu, mají býti věrni svému Pánu a čestně do­končiti svou práci, ať už jde o práci úkolovou anebo o práci za denní mzdu. ­

Nikdo nemá žárliti na bratra pro blahobyt, ani obtěžovati jej prosbami, ani ho vytlačovati neb zbavovati práce, je-li schopen sám ji do­končiti, neboť nikdo tak dobře nedokončí díla k prospěchu Pánovu, není-li od počátku dů­kladně obeznámen s návrhy a nákresy toho, kdo je začal. ­

Jestliže jest tovaryš určen za dozorce nad prací u Mistra, má býti spravedlivý k Mistru i k tovaryšům ; v nepřítomnosti Mistrově má pečlivě dohlížeti na práci k prospěchu Pánovu ; bratři mají ho poslouchati. ­

Všichni zaměstnaní zednáři mají skromně přijímati svoji mzdu, bez reptání a vzpurnosti, a neodcházeti od Mistra dříve, dokud práce není hotova. ­

Mladší bratr má býti poučován o práci, aby nekazil materiálu z nedostatečného porozumění, a aby prohloubil a upevnil bratrskou lásku. ­

Všechny pracovní nástroje buďtež schváleny Velikou Lóží. ­

Žádný dělník cizí nemá býti zaměstnán na díle patřícím zednářům, a svobodní zednáři nemají, kromě naléhavé nutnosti pracovati s těmi, kdož nejsou svobodni; též jim není dovoleno vyučovati dělníky a nepřijaté zednáře způso­bem, jakým by učili bratra nebo tovaryše. ­

O CHOVÁNÍ.

V otevřené Lóži.

Bez dovolení Mistrova nesmíte konati sou­kromých porad ani tvořiti uzavřených skupin, ani mluviti o čemkoliv drze nebo neslušně, ani přerušovati Mistra, dozorce, nebo kohokoliv z bratří, jenž mluví právě s Mistrem; není pří­pustno dělati posměšky a vtipy, když jest Lóže zaměstnána něčím vážným a důstojným, ani mluviti nevhodně pod jakoukoliv záminkou, nýbrž musíte ctíti Mistra, dozorce a druhy a míti je ve vážnosti. -

Jestliže je podána nějaká stížnost, bratr, který jest uznán vinným, podrobí se rozsudku Lóže, která jest náležitý a oprávněný soudce všech rozporů (ledaže by byl spor předložen k uvá­žení Veliké Lóži a té jsou povinni pře před­nésti, ovšem nebylo-li by tím dílo Páně zdržo­váno); nikdy nesmíte jíti před soud občanský s tím, co souvisí se zednářstvím, dokud není toho lóží uznána nezbytná potřeba.

Po ukončení Lóže, nežli se bratří rozejdou.

Smíte se veseliti mezi sebou nevinným způ­sobem, hostiti se vzájemně podle zámožnosti své, varujíce se každé přílišnosti; nevybízejte tovaryše k jídlu a pití přes jeho vůli, a nebraňte mu v odchodu, když ho volá povinnost; ne­mluvte ani nečiňte nic urážlivého, co by mohlo brániti nenucenému a volnému hovoru, protože to by porušilo soulad a zmařilo naše chvali­tebné záměry. ­

Soukromé hněvy a hádky nesmějí býti pře­neseny přes práh Lóže, právě jako jakékoliv pře o náboženství, národnost, státní politiku ; nebo lóži které jako zednáři přináležíme, jak již uvedeno, všeobecnému náboženství. Patříme také všem národům, jazykům a kmenům, a proto jsme mimo veškeru politiku, která jistě nikdy ne­přispěla k dobru Lóže, aniž kdy přispěje. ­

Tento předpis má být stále připomínán a přísně zachováván, zejména pak platí od času, kdy byla zavedena reformace v Britanii, anebo od té doby, kdy nastala rozluka mezi národy tohoto státu a mezi Římem.

Když se bratří potkají mimo Lóži a bez přítomnosti cizích.

Pozdravujte se vzájemně zdvořile, jak budete poučeni, nazývajíce se bratří, poučujíce se, jak za vhodné uznáte, bez přehlížení nebo přeslý­chání a bez vzájemného nátlaku nebo snižování úcty, jaká by příslušela kterémukoliv z bratří, kdyby nebyl zednářem: ­

Ačkoliv jsou všichni zednáři jako bratří rovnoprávni, nebéře zednářstvo nikomu z hod­nosti, kterou předtím měl, ale spíše jemu cti přidává, obzvláště, když se zasloužil o bratr­stvo, které musí prokazovati každému čest, jaká mu náleží, a vystříhati se nezpůsobu. ­

V přítomnosti nezednářů.

Buďte tak opatrní ve slovech i jednání, aby ani nejvtipnější cizinec nemohl poznati nebo nalézti něco, co není vhodné pro veřejnost; někdy musíte v hovoru i stranou odbočiti a obezřele si vésti ke cti ctihodného bratrstva. ­

Doma a vůči sousedům.

Jednejte tak, jak se na řádné a rozumné muže sluší, obzvláště nedávejte své rodině, přátelům a sousedům znáti záležitostí Lóže atd., ale abyste moudře pozvedli jak čest vlastní tak i čest staroslavného bratrstva, z důvodů, kterých ne­třeba zde rozebírati. ­

Dbejte také svého zdraví, nezůstávejte příliš pozdě a dlouho pohromadě mimo domov po ukončení Lóže; vystříhejte se obžerství a opil­ství, aby vaše rodiny nebyly zanedbávány a ne­trpěly, a sami jste se nestali neschopnými prace: ­

K cizímu bratru.

Buďte obezřetní a vyzkoušejte jej tak, jak vám káže opatrnost, abyste nebyli oklamáni ne­vědomým nebo pokrytcem ; takového musíte odmítnouti s opovržením a posměchem a vyvarovati se, abyste mu nedali příležitost dovtí­piti se něčeho. ­

Seznáte-li však, že jest jako opravdový a správný bratr, važte si ho ; má-li něčeho zapotřebí, musíte mu pomoci podle možnosti nebo doporučiti jej tam, kde mu může býti uleveno. ­

Musíte jej zaměstnati nějaký čas nebo dopo­ručiti tam, kde by byl zaměstnán; nejste však povinni pomáhati nad své síly; dejte přednost chudému, dobrému a poctivému bratru před každým jiným, kdo se nachází ve stejném postavení. ­

Konečně.

Všechna tato ustanovení máte zachovávati, jakož i ta, která vám budou jinak sdělena. Žijte v bratrské lásce, která tvoří základ a úhelní kámen, tmel a slávu tohoto starobylého bratr­stva; vystříhejte se všeho škorpení a hašteření, všech pomluv a očerňování, a nedovolte jiným, aby pomlouvali poctivého bratra, nýbrž braňte jeho cti a prokazujte mu dobré služby, pokud se to srovnává s vaší ctí a bezpečností, nic více.

Jestliže by některý z bratří vám ublížil, musíte hledati zadostučinění ve vlastní Lóži nebo v jeho Lóži; odtud se smíte odvolati k Veliké Lóži při čtvrtletním shromáždění, jak bylo chvalitebným zvykem našich předchůdců u všech národů. ­

Nikdy se neutíkejte ke státním soudům, leč v případě, kdy nelze věc jinak rozřešiti; vy­slechněte poctivé a přátelské domluvy Mistrovy a bratří, kteří chtějí zabrániti, abyste šli s cizin­cem před soud, nebo chtějí vás přiměti k rych­lému ukončení pře tak, abyste mohli s tím větší radostí a tím větším úspěchem po zed­nářsku pracovati; bratřím a Tovaryšům, kteří by šli před soud, mají Mistr a bratři vlídně přednésti zprostředkující návrhy, jimž se mají svářící se bratří s díky podrobiti; a je-li smíření nemožné, nechť vedou svou žalobu anebo při bez hněvu a bez zatrpklosti, ne obyčejným způsobem, nemluvíce a nečiníce nic, co by bránilo bratrské lásce, obnovení a upevnění dobré vůle, aby všichni viděli blahodárný vliv zednářství. ­

Tak jednali všichni praví zednáři od počátku a budou tak jednati až do konce času. ­

Amen, tak se staniž.

Landmarks – staré mezníky

(vyňato z kresby nejct. br. Syllaby)

Počet Starých mezníků je různými autory udáván nestejně, od 14, 25 i 50. Albert G. Macky ve své zednářské Encyklopedii z r. 1858 uvádí 23 Mezníků.

1.      Prvním základním Mezníkem je víra v Boha – Věčného stavitele všehomíra (v angličtině T.G.A-O.T.O.) vedoucí k pravé humanitě. Název Got prý byl složen z prvních písmen slov Gomer, Oz, Drabeh znamenající Moudrost, Sílu, Krásu.

2.      Druhým Mezníkem je víra, že Bůh se projevuje ve svém vesmíru v božské trojici.

3.      Třetím Mezníkem je víra v nesmrtelnost duše a požadavek, že svobodný zednář po zasvěcení začíná žít novým životem, v jiném duchovním životě i práci.

4.      Čtvrtý Mezník je vyjádřen v třetím stupni symbolickou legendou o Hiramu Abifovi.

5.      První tři stupně modrého zednářství jsou stejně vysoce hodnoceny jak ve Velkých Lóžích, tak ve Skotském Ritu starém a přijatém.

6.      Šestý Mezník se vztahuje na uznání – rekognice-regularity. I my jsme museli podepsat alespoň 8 bodů-mezníků pro získání mezinárodního uznání.

7.      Sedmým Mezníkem je úcta k posvátným symbolickým písmenům – např. G.

8.      Osmým Mezníkem je rovnost všech lidí vzhledem k původu a v cílech.

9.      Devátým Mezníkem je požadavek, aby sedm svobodných zednářů ustanovovalo lóži.

10. Desátý Mezník znamená zachování zednářských tajemství, i když dnes laik může být v tisku informován o podstatě a cílech našeho řádu.

11. Každá lóže musí mít své dveřníky hlídající vstup do lóže před nepovolaným nebo naslouchajícím tajně před dveřmi. Dveřníci jsou symboličtí hlídači.

12. Dvanáctý Mezník se týká pravomoci Velikého Mistra a Mistra lóže. V.M. může předsedat v jakékoliv regulérní Lóži a za určitých okolností může poskytnout dispens, tj. zproštění od některých povinností jednotlivých členů.

13. Třináctý Mezník požaduje společné seskupení bratří v lóži a dohody mezi druhými regulérními lóžemi.

14. Každá lóže musí být vedena Mistrem lóže a dvěma dozorci.

15. Každý bratr řádné lóže má právo účastnit se prací v jiných regulérních lóžích (tzv. právo vizitace) – a má právo se odvolat k V. lóži.

16. Neznámá osoba může být vpuštěna do lóže jen tehdy, podá li přesvědčivé důkazy o svém členství v některé regulérní lóži.

17. Žádná lóže nesmí zasahovat do činnosti a práv jiné lóže a nesmí udílet stupně bratřím jiné lóže.

18. Každý bratr je povinen dbát zákonů a stanov příslušné zednářské jurisdikce.

19. Každý hledající musí splňovat určité podmínky: věkovou hranici, svobodou přesvědčení, řádnou minulostí bez právních prohřešků a podobně.

20. Na stole Mistra L. musí být položena „kniha zákonů“, což nemusí být jen bible, ale například u svobodných zednářů mohamedánů to je Korán.

21. Dalším Mezníkem je víra v nesmrtelnost lidské duše.

22. Žádný z uvedených mezníků nemůže a nesmí být nikdy v budoucnu změněn.

23. Vedlejším Mezníkem je právo V.M. za výjimečných okolností svolat i nepravidelné a předem neprogramované schůzky, znovu otevřít a uzavřít lóži a doporučit hledajícího k iniciaci bez jinak povinných předchozích příprav.

Δ

Freemasonry in the Czech Republic 

   In 1939 there were about 3,000 Freemasons in Czechoslovakia. In March of that year, following the invasion of Czechoslovakia, the Grand Lodge ‘Lessing’ was dissolved and the National Grand Lodge went underground. Its members fought the occupying army. Many were jailed, tortured, and executed. A small number managed to escape and emigrate. In England, with consent of the United Grand Lodge, they met in the Moravian Church Chapel in London to work. This would be the first time in the history of English Freemasonry that a lodge belonging to a foreign jurisdiction was permitted to work their own ritual. Later this lodge met regularly in Freemasons Hall in Great Queen Street WC2 in London and continued to meet there until March 1948. 
   During the time of the communist regime, Lodge Three Stars (U Tri Hvezd) continued to work in Munich, and in the Czech republic itself the brethren kept meeting secretly in small groups of 3 or 4 at an agreed time. Although age and persecution thinned their ranks over those 39 years, the Brethren kept watching and hoping. 
   After November 1989, a small group of about 28 survivors discussed how to rekindle the flame of Freemasonry and in 1999, after ten years of hard work there were 6 lodges with about 200 members. Today Czech Freemasonry is continuing to prosper with an annual growth rate or around 10 percent. There are 12 lodges with some 300 members and many candidates for initiation.

SVOBODNÍ ZEDNÁŘI v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

- 260 let historie

Schrödersche Lehrart

Die Schrödersche Lehrart ist eine von Friedrich Ludwig Schröder im späten 18. Jahrhundert eingeführte freimaurerische Ritualform in Abgrenzung zur Strikten Observanz.

Das freimaurerische Ritual soll nach Schröder auf alle systemfremden Zutaten verzichten und „deutschen Wesen“ durch Wort, Text und Gesang stärker entgegen kommen. Dazu gehört die Beschränkung auf die drei Grade Lehrling, Geselle und Meister.

Die Unterweisung in Ritualfragen findet im ritualisierten Rahmen einer maurerischen Arbeit statt. Dabei liegen auf den eigens aufgestellten Tischen freimaurerische Schriften aller Art, bevorzugt der Schröderschen Sammlung, die gelesen und diskutiert werden.

Geschichte

Nach seiner Aufnahme in die Freimaurerloge „Emanuel zur Maienblume“ in Hamburg im Jahr 1774 - die Loge arbeitet nach dem Zinnendorfschen System (der Lehrart der heutigen Großen Landesloge, die für die damalige Zeit durchaus als revolutionär anzusehen war) - erkannte Schröder, dass die in der Maurerei vorhandenen hierarchischen Strukturen ihm, der dem gering geachteten Stand der Schauspieler entstammte, gesellschaftlich wenig zu geben hatte. Vergeblich versuchte er mit der Gründung der Loge „Elise zum warmen Herzen“, der vornehmlich Berufskollegen, Schauspieler und Tänzer angehörten, neue Wege zu gehen.

1787 kehrte er in seine Mutterloge zurück und wurde zum Meister vom Stuhl gewählt. Sein Ziel war es, die Freimaurerei auf die schlichte und ursprüngliche Form zurückzuführen, die er in England angetroffen hatte. Er sammelte und studierte alles, was die Maurerei irgendwie zu Papier gebracht hatte und wo das nicht reichte, versuchte er, sich die mündlich überlieferten Quellen aufzeichnen zu lassen. Seine kritische Edition „Materialien zur Geschichte der Freimaurerei seit ihrer Entstehung 1723“ ist heute noch eine wichtige Quelle der freimaurerischen Forschung.

Auf Basis der hierbei gewonnenen Erkenntnisse verfasste Schröder ein freimaurerisches Ritual, das allen Prunk und die Hochgrade abschaffte und sich auf das für ihn Wesentliche konzentrierte, nämlich „den toleranen, menschlichen Gedanken“. Dazu gehörte die Beschränkung auf die drei Grade Lehrling, Geselle und Meister. Einer seiner Kernsätze lautete: „Mit dem Meister schließt sich der Kreis“, womit er ausdrückt, dass mit dem Meistergrad alle maurerischen Kenntnisse erworben sind und nun angewendet werden sollen.

In die Ritualreform spielt die „Zeitgeschichte“ hinein, denn parallel zu ihr tobte die französische Revolution, in der das bürgerliche Selbstbewusstsein gestärkt, hingegen die Aristokratie, die auch die Logen beherrscht hatte, zurückgedrängt wurde. Schon vor Schröder hatte der Generalstabsarzt Johann Wilhelm von Zinnendorf (1731-1782) eine grundlegende Reform der deutschen Freimaurerei vollzogen, indem er die Lehrart der Großen Landesloge (Freimaurerorden), die heute noch nahezu unverändert besteht, gründete. Diese, auf Schwedischen Vorbildern beruhende Maurerei aber, beharrte immer noch auf einem ausgeprägten Hochgradsystem, welches Schröder zuwider war. Gleichzeitig mit Schröder traten weitere Reformer auf, unter ihnen der ehemalige Kapuziner-Ordensbruder Ignaz Aurelius Fessler (1756-1839). Einer von Schröders wichtigsten Partnern war der Theologe Johann Gottfried Herder in Weimar. Lange Jahre tauschten sie sich bis in kleinste Formulierungen hinein aus.

Aktuelle Verbreitung

Alle deutschen Schröderlogen sind Mitgliedslogen der Großloge der Alten Freien und Angenommenen Maurer von Deutschland (A.F.u.A.M.), der mit Abstand größten deutschen Großloge. Derzeit arbeiten in Deutschland 26 Freimaurerlogen nach dieser Lehrart. Somit arbeiten etwa ein Zehntel aller deutschen Freimaurer nach Schröder. Auch in anderen europäischen Ländern, besonders in der Schweiz, gibt es vereinzelt Schröderlogen. In Brasilien sind es mit derzeit 48 Logen besonders viele. Viele Wesenszüge des Rituals sind in die Lehrart der A.F.u.A.M. eingeflossen, so dass sich eine Abgrenzung nur noch schwer ausmachen lässt.

Nach dem Krieg hatten sich die Ritualtexte der einzelnen Schröderlogen auseinanderentwickelt und von den historischen Vorbildern entfernt. Die VGLvD hat diesen Verfall des Schröderrituals im Jahre 2005 aufgehalten, indem sie ein für alle Schröderlogen verbindliches Ritual herausgegeben hat, das sich an das Original von 1816 anlehnt.

Friedrich Ludwig Schröder

Friedrich Ludwig Schröder

Friedrich Ludwig Schröder (* 3. November 1744 in Schwerin; † 3. September 1816 in Rellingen) war ein deutscher Schauspieler, Theaterdirektor und Dramatiker. Als Reformer der Freimaurerei begründete er ein eigenenes Ritualwerk, die sogenannte „Schrödersche Lehrart“, die noch heute von vielen Logen – auch außerhalb Deutschlands – gepflegt wird.

Leben und Werk

Herkunft und Jugend

Seine Mutter Sophie Charlotte Schröder (geborene Biereichel und Witwe des Organisten Schröder zu Berlin) hatte sich in zweiter Ehe 1749 in Moskau mit dem Schauspieler Konrad Ernst Ackermann verheiratet. Mit ihr durchzog Schröder Kurland, Preußen und Polen und trat mehrfach in Kinderrollen auf, kam dann auf das Friedrichskollegium zu Königsberg, wurde aber dort von seinen Eltern 1756 verlassen und fand bei einem Schuhflicker, dann bei einem Seiltänzer ein Unterkommen.

1759 ging er zurück zu seinen Eltern in die Schweiz, wo er sich zum Schauspieler und Tänzer ausbildete. Nachdem er die Schweiz und die Rheingegenden durchzogen hatte, trat er mit der Ackermannschen Gesellschaft 1764 in Hamburg auf und glänzte anfangs besonders als Ballettmeister und im Lustspiel, ging aber dann zum tragischen Fach über und gelangte darin zu hoher Meisterschaft.

Schauspieler und Theaterdirektor

Schröder lernte Gotthold Ephraim Lessing kennen, als dieser 1767 für drei Jahre nach Hamburg zog, um dort als Dramaturg und Kritiker für das Hamburger Nationaltheater zu arbeiten. Das Theater musste aber schon 1769 aus finanziellen Gründen schließen.

Nach Ackermanns Tod im Jahr 1771 übernahm Schröder mit seiner Mutter die Direktion der Hamburger Bühne und machte sich durch sein Lustspiel Der Arglistige, dem bald mehrere andere folgten, als dramatischer Schriftsteller einen Namen, während er durch seinen Einfluss auf die Verbesserung des deutschen Theaters überhaupt einwirkte, indem er auf Einheit und kräftiges Zusammenwirken aller Teile zur Erreichung des Gesamtzwecks hinarbeitete und auf Sittlichkeit und Ordnung unter der Gesellschaft hielt.

Besondere Verdienste erwarb er sich um die Einbürgerung der von Christoph Martin Wieland übersetzten Shakespeareschen Trauerspiele auf der deutschen Bühne. 1780 unternahm Schröder eine große Kunstreise durch Deutschland, besuchte auch Paris und folgte 1781 einem Ruf an das Wiener Hoftheater, kehrte aber bald nach Hamburg zurück, wo er bis 1798 wieder das Theater leitete, bevor er sich auf ein kleines Landgut in Rellingen zurückzog, um als Schriftsteller tätig zu sein.

1811 übernahm er die Leitung der Bühne von neuem. Als tragischer Schauspieler zeichnete er sich besonders als Lear, als Philipp II. in Schillers „Don Carlos“ und Otto von Wittelsbach aus, war aber auch in komischen Rollen von Bedeutung und wirkte besonders durch die Wahrheit und Einfachheit seines Spiels.

Reformer der Freimaurerei

Bereits im Jahr 1774 war Schröder auf Vorschlag Johann Christoph Bodes ohne Ballotage in der Hamburger Freimaurerloge Emanuel zur Maienblüte initiiert und aufgenommen worden, wo er 1775 der Meistergrad erhielt und zu deren Meister vom Stuhl er 1787 benannt wurde. (Der Zeitpunkt Schröders Aufnahme in den Orden der nichtfreimaurerischen Organisation der Illuminaten ist nicht bekannt; aber in jenem Bund erhielt er den Ordensnamen 'Roscius'.) 1792/93 wurde er Mitglied der Loge 'Einigkeit und Toleranz'. Im Jahr 1795 wurde auf seine Initiative hin das Freimaurerkrankenhaus in Hamburg eröffnet. 1811 regte er an, dass sich die „Große Loge von Hamburg“ als eigenständige Großloge etablieren solle, der er dann von 1814 bis zu seinem Tod als Großmeister vorstand. Neben seinem Wirken in der Loge Emanuel zur Maienblüte gründete Schröder auch eine eigene Winkelloge Elise zum warmen Herzen, die hauptsächlich für Schauspieler gedacht war und bis 1777 bestand. Er war Mitbegründer des 'Engbundes' und Mitarbeiter am 'Bund der deutschen Freimaurer' und später am 'Bund der Einverstandenen'. Um Anfang 1800 wurde er schließlich der entscheidende Reformer der maurerischen Ritualistik in Zusammenarbeit mit den ehemaligen Illuminaten – der Illuminatenorden konnte seine Arbeit nur bis ca. 1793 unter Bode fortführen – Johann Gottfried Herder, Johann Wolfgang von Goethe, Carl Leonhard Reinhold und Christoph Wilhelm Hufeland.

In der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts hatte sich mit der sogenannten „Strikten Observanz“ ein komplexes System von hierarchischen Abstufungen in der europäischen Freimaurerei, angelehnt an die englische Lehrart mit Hochgradsystem, etabliert. Zu Beginn der 1780er Jahre begann eine Gegenbewegung einzusetzen, die sich wieder auf das alte Ritual der drei Grade (Lehrling – Geselle – Meister) besann. In diesem Reformprozess forderte der Ex-Illuminat Georg Heinrich Sieveking darüber hinaus die Abschaffung der „Hieroglyphen und Symbole“ und bezeichnete diese und die Gebräuche als Farce. Schröder antwortete darauf mit seiner Rede über „Sittlichkeit und Gefälligkeit als Urstoff der Freundschaft sowie über unsere Bilderzeichen und Geheimnisse“ in seiner Loge Emanuel. Darin setzte er diese Forderung mit der Auflösung der Freimaurerei gleich und zeigte deren Relevanz für die große Bruderkette auf. Dies führte zu Rededuellen zwischen beiden und resultierte schließlich darin, dass Sieveking am 10. April 1790 sein Amt als Meister vom Stuhl niederlegte und sein bisheriges Engagement in der Freimaurerei aufgab.

Da die alten englischen Originaltexte jedoch verlorengegangen waren, machte man sich daran, die Rituale zu rekonstruieren. Hierbei kommt Schröder ein besonderes Verdienst zu. Als historischer Autodidakt sammelte er Materialien zur Geschichte der Freimaurerei seit ihrer Entstehung bis 1723, die er im Jahr 1815 veröffentlichte. Aufgrund dieser Studien schuf er deutsche Rituale für die drei Grade, die noch heute als Schrödersche Lehrart in Gebrauch sind und sich durch ihre schlichte Klarheit und rituelle Dynamik, sowie einem Bekenntnis zur „Idee des Republikanismus“ auszeichnen. Der maurerische Forscher Ignaz Aurelius Feßler in Berlin (eine Illuminatenmitgliedschaft von ihm ist umstritten) arbeitete an einer ähnlichen Reformierung, schlug aber schließlich einen eigenen Weg ein.